top of page
Jak žijeme v Ugandě
Reálie života dětí, kněží, seminaristů, zasvěcených osob,
ale také horské vesnice Kiyebe s kávovou plantáží.


Proč školní dril sám o sobě nevytvoří zemi prosperitu?
Po přečtení článku o běžném dni studentky Lucy na prestižní internátní škole St. Mary's College by člověk snadno získal pocit, že právě tady musí ležet budoucnost Ugandy: budíček ve čtyři ráno, studium před vyučováním, celodenní výuka, pak další samostudium do deseti večer, minimum volného času, neustálá příprava na zkoušky. Pro Evropana může být až překvapivé, kolik úsilí jsou ugandští středoškoláci ochotni svému vzdělání věnovat. Podobných tabulí je v campusu St. Mary's Col


Jedna postel, jeden kufr a jedna hodina studentky Lucy
Lucy je sedmnáct let a studuje na prestižní střední škole v diecézi Kabale na jihozápadě Ugandy. Přestože její domov není od školy daleko, stráví v něm pouhé 3 měsíce za rok. Ugandské městské školy jsou totiž téměř vždy internátní. Bez ohledu na to, jak daleko žák či student bydlí, jakmile se jednou na školu ve městě dostane, žije v ní 9 měsíců v roce. Takové cedule jsou poměrně běžné u škol ve východní Africe a mají žáky motivovat k disciplíně. Jsou psány velmi zkratkovitým


Filiálka neboli „outstation“ ve vesnicích Ingbokolo a Kiyebe
Z hlediska kněze není Johnova farnost Krista Krále v konžském Ingbokolo běžné působiště, a to z důvodu, že byla otevřena teprve letos v lednu. Podívejme se teď zblízka, co otevření farnosti v praxi znamená a jak se liší farnost plnohodnotná od té provizorní. Areál farnosti v Ingbokolo s „kostelem". Ještě donedávna bylo toto místo definováno jako „outstation“. Formálně farnost začíná existovat ve chvíli, kdy biskup vydá dekret, kterým jí vymezí území, jmenuje člověka zodpovědn
Uganda zachycená objektivem

























bottom of page

