Jedna postel, jeden kufr a jedna hodina studentky Lucy

Lucy je sedmnáct let a studuje na prestižní střední škole v diecézi Kabale na jihozápadě Ugandy.

Přestože její domov není od školy daleko, stráví v něm pouhé 3 měsíce za rok. Ugandské městské školy jsou totiž téměř vždy internátní. Bez ohledu na to, jak daleko žák či student bydlí, jakmile se jednou na školu ve městě dostane, žije v ní 9 měsíců v roce.

Takové cedule jsou poměrně běžné u škol ve východní Africe a mají žáky motivovat k disciplíně. Jsou psány velmi zkratkovitým jazykem. Uvedený nápis bychom mohli volně přeložit jako: „Přemýšlej dopředu a nedělej chyby, jinak budeš později litovat.“

Studijní období mají v Ugandě rozloženo na trimestry a nový školní rok jim začíná v únoru. Ekvivalent našich letních prázdnin připadá na prosinec a leden. Tři týdny v květnu je první volno, tři týdny na přelomu srpna a září je druhé kratší volno, a od prosince pak dvouměsíční prázdniny. Doba mezi jednotlivými trimestry je jediný čas, který dítě z městské školy s povinným ubytováním může strávit doma se svou rodinou.

Ve chvíli, kdy mu začíná škola, si musí nechat oholit hlavu, sbalit všechny svoje potřeby na tři měsíce do jednoho kufru a pak už jen následovat přísný tříměsíční internátní režim.

Areál školy nelze bez povolení opustit. Veškerý život dítěte se odehrává v uzavřeném světě s pevně danými pravidly. Volně se nemůže potkávat ani s rodiči. K tomu je vyhrazena jedna oficiální návštěva za trimestr. V případě Lucy se to zdá až absurdní. Její matka totiž pracuje jako učitelka na vedlejší škole, dělí je od sebe pár minut chůze a přesto se během školního období nesmějí stýkat.

Lucy společně s dalšími mnoha stovkami spolužáků navštěvuje smíšenou církevní školu, která patří mezi nejlepší v regionu. Roční školné tady činí přibližně tři miliony ugandských šilinků, to je kolem sedmnácti tisíc korun. Lucy má ještě dva mladší sourozence, ale otec rodinu opustil a víc se o ni nestará. Matce tedy nezbývá, než to všechno finančně zvládat sama.  

Areál církevní školy, kde Lucy studuje a žije 9 měsíců v roce, je plný motivačních citátů. Na tom v popředí asi chtějí studentům sdělit, že nestačí o sobě říkat nebo si myslet, že něco dokážu. Pokud člověk nepřidá disciplínu, práci a vytrvalost, může skončit u nereálných představ o sobě samém. Na druhé tabuli zase připomínají, že moudrému člověku stačí naznačit. Jinými slovy, rozumný člověk pochopí i z krátkého upozornění.

Den Lucy začíná ve čtyři ráno

Po probuzení jde do společné koupelny, kterou sdílí s dalšími desítkami studentek. Voda bývá často studená. V pět hodin už sedí v knihovně, protože první část dne patří samostudiu a opakování učiva z poznámek a vlastních materiálů. Hlavní vyučování začíná v osm hodin. Mezitím však ještě stihne snídani v jídelně. Pak už následují klasické předměty – matematika, fyzika, biologie, dějepis. V deset si na chvíli odpočine, protože má přestávku. Těšit se může ještě na polední pauzu v jednu, ale vzápětí ji až do pěti čeká odpolední vyučování, přičemž od půl osmé do desíti se musí znovu učit sama ve studijní knihovně. Posledním jídlem dne je večeře v šest.

Pro sebe a své osobní potřeby má pouhou hodinu denně. Během ní se ještě potřebuje umýt a nachystat na večer. Po večerním samostudiu může jít spát. Pokoj, ve kterém bydlí, sdílí s dalšími třiceti až čtyřiceti studentkami. Než utichne ruch a jí se podaří usnout, bývá už dost pozdě. Běžně spí jen pět až šest hodin.

Celý režim školy je podřízený závěrečným zkouškám. Učení prostupuje celým dnem od časného rána až do velmi pozdního večera. Lucy je nadaná a excelentní prospěch to dosvědčuje. Jednou by chtěla studovat medicínu a věnovat se chirurgii. Univerzitní studium by trvalo šest až osm let. Zda se na vysokou školu dostane a zda si ji bude moci dovolit, zatím neví. Konkurence je veliká a míst je málo.

Její osobní prostor má velikost jedné hodiny a jedné postele. Taky všechny osobní věci se jí musí vejít do jediného kufru.

Patrové postele stojí těsně vedle sebe. Soukromí v internátní škole se dvěma tisíci studenty téměř neexistuje. Lucy si na to postupem času zvykla, stejně jako ostatní.

Internátní škola má téměř dva tisíce studentů a musí pro ně zajistit nejen dostatek jídla, ale také volnočasových programů.

Jídlo patří k obrovskému benefitu internátních škol, přestože je jednoduché a stále stejné. Mnoho dětí by doma nikdy nedostalo vyvážené jídlo třikrát denně. A co v ugandském pojetí znamená vyvážené jídlo? – Ke snídani se pokaždé podává prostá kukuřičná kaše. Kdo si ji chce trochu vylepšit, musí si přinést vlastní doplňky, například cukr nebo arašídové máslo. Oběd i večeře mívají podobné složení – opět kukuřičná kaše, tentokrát však hutná, nazývaná „posho“. K tomu fazole. Posho s fazolemi je jedinou položkou v jídelníčku všech ugandských škol. Maso, ovoce nebo jiná jídla se tam objevují naprosto výjimečně, obvykle jen ve slavnostní dny.

Lepší ugandské školy jsou striktní a kladou důraz na disciplínu. Vyžadují dodržování pravidel bez možnosti odporovat. Areál školy se nesmí svévolně opouštět, ani jinak porušovat řád. Skončilo by to trestem. Studenta by buď vyloučili, nebo ho vyřadili dočasně anebo by přinejmenším dostal fyzický trest. Rákoska patří do základní výbavy ugandského učitele.

https://video.wixstatic.com/video/499dbb_67e45ed631d544a2a902c60e6c9e1aae/1080p/mp4/file.mp4

Bez použití rákosky by to v Ugandě nešlo...

Možnost otevřené rebelie tak prakticky neexistuje. Studentovi by přinesla leda tak konec jeho vzdělávání, a tím i konec šancí na lepší život a dobrou práci. Právě proto většina žáků přísná pravidla respektuje bez větších protestů.

Lucy patří mezi ně. I když si není jistá, zda se jí její sny o lepším životě splní, zítra jí začíná nový školní rok a ona dnes večer přijde o svoje dva měsíce pečlivě chráněné vlasy…