Proč školní dril sám o sobě nevytvoří zemi prosperitu?

Po přečtení článku o běžném dni studentky Lucy na prestižní internátní škole St. Mary's College by člověk snadno získal pocit, že právě tady musí ležet budoucnost Ugandy: budíček ve čtyři ráno, studium před vyučováním, celodenní výuka, pak další samostudium do deseti večer, minimum volného času, neustálá příprava na zkoušky. Pro Evropana může být až překvapivé, kolik úsilí jsou ugandští středoškoláci ochotni svému vzdělání věnovat.

Podobných tabulí je v campusu St. Mary's College několik. Škola pracuje s jednoduchými motivačními hesly a má je umístěny podél hlavní cesty. To už samo o sobě vypovídá o prostředí, kde je vzdělání spojováno s osobním úspěchem a životním vzestupem. Daný nápis studentovi sděluje něco ve smyslu: Zasloužíš si být šťastný, úspěšný a spokojený se svými výsledky.

Škola navíc není okrajovou institucí. Jen v diecézi Kabale, kde Lucy studuje, prochází středoškolským vzděláním víc než 24 tisíc studentů. V základních školách spravovaných diecézí je přes 114 tisíc žáků. Přesto Uganda zůstává zemí, jejíž velká část obyvatel stále žije z drobného zemědělství.

Podíváme-li se na její aktuální hrubý domácí produkt (2024), tak vidíme, že za rok vytvoří zboží a služby v hodnotě přibližně 54 miliard dolarů, což při populaci okolo 50 milionů obyvatel znamená zhruba 1 100 dolarů na osobu. Tedy stále patří mezi ekonomiky s nízkými příjmy. HDP na obyvatele je zde zhruba třicetkrát nižší než v České republice.

Pokud země investuje tolik energie do vzdělávání a pokud je školní systém schopen přimět studenty k takovému pracovnímu nasazení, proč se ekonomický růst neprojevuje výrazněji v každodenním životě?

Školy jsou zapojené také do života místní církve. Během hudební soutěže v Jubilejním roce 2025 se mezi sebou utkaly základní školy, střední školy i farní sbory. St. Mary's College Rushoroza, kde studuje Lucy, skončila mezi nejúspěšnějšími středními školami s výsledkem 87 %.

Kde se rodí prosperita

Život Lucy neukazuje jen sílu ugandského vzdělávacího systému, ale i jeho současný limit. Sebedisciplína, dobré známky ani dlouhé hodiny strávené nad učebnicemi samy o sobě nezaručí prosperitu. Ta vzniká teprve ve chvíli, kdy ekonomika dokáže vzdělaným lidem nabídnout prostor, aby své znalosti proměnili v práci, podnikání, inovace a nové příležitosti pro ostatní.

Podívala jsem se na pár čísel a populační růst v souvislosti se vzděláním a hospodářskou úrovní země. V posledních desetiletích se zvyšuje podíl mladých lidí, kteří dokončují základní a střední školu, počet studentů dále roste a vzdělání je pro rodiny mimořádně důležitou hodnotou. Současně však země patří k nejmladším na světě. Průměrný věk obyvatele Ugandy je asi 16–17 let a populace dlouhodobě roste tempem okolo tří procent ročně. Každý rok tak přichází do škol další mimořádně silná generace a po několika letech z nich vychází další vlna absolventů hledajících uplatnění.

To vytváří zvláštní situaci: Uganda má dostatek vzdělaných mladých lidí a nedostatek pracovních pozic, které by odpovídaly jejich vzdělání. A na to ve svém povídání narážela i Lucy. Může mít sebelepší výsledky, ale studium na univerzitě či vysněné pracovní místo tím zajištěno stejně nemá.

Studijní výsledky jsou součástí identity školy. Elitní základní škola St. Maria Goretti v Kabale své nejlepší absolventy prezentuje na tabulích v jídelně. Že je to pro školu důležité, jsem pochopila ve chvíli, kdy mě na to upozornila sama ředitelka školy, že mají takto významné absolventy. Žákům, kteří tyto informace mají na očích, tak denně připomínají, čeho dosáhli jejich předchůdci a jaké ambice škola považuje za hodné následování.

Když evropský student dokončí střední školu, vstupuje do ekonomiky, která za sebou má dvě století průmyslového vývoje, rozsáhlý soukromý sektor, velké zaměstnavatele, relativně dostupný kapitál a hustou infrastrukturu.

Absolvent v Kabale nebo v jakékoliv jiné ugandské diecézi vstupuje do prostředí, kde je obrovské množství drobných podnikatelů, farmářů a obchodníků, ale výrazně menší počet institucí schopných zaměstnat tisíce vzdělaných lidí najednou. To je důvod, proč lze v Ugandě potkat absolventy středních škol, univerzit i odborných programů mezi prodavači na trhu, provozovateli motocyklových taxi nebo majiteli drobných stánků.

Z toho, o čem Lucy vyprávěla, lze mít také dojem, že ugandské školství klade důraz především na memorování informací. Orientace na zkoušky hraje významnou roli, protože systém je silně postaven na státních testech a výsledcích.

V místním diecézním časopise, stejně jako v v novinách, které jsem měla k dispozici v Kampale, jsem si všimla stránek s prezentací výsledků škol v soutěži či přijímacím řízení. Uganďanům na tom záleží a určuje to prestiž školy. Tento soutěžní přístup umožnil během relativně krátké doby vzdělávat obrovské množství studentů a vytvořit generaci učitelů, zdravotníků, administrativních pracovníků a dalších profesí, které moderní stát potřebuje.

Dvoustrana novin věnovaná výběru studentů do 1. ročníku vyššího stupně středního vzdělávání (Senior Five). Probíhající přijímací a umisťovací proces zařadí 284 620 studentů do 2 205 středních škol po celé zemi na základě jejich studijních výsledků.

Vyvstává však klíčová otázka:

Jaký typ ekonomiky vzdělávací systém zásobuje?

Země, které v minulosti prošly rychlou transformací, a ujalo se pro ně označení asijští tygři (Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur a Hongkong, přičemž v posledních desetiletích se rychlý vzestup týká také Číny), dokázaly dostat miliony lidí z polí do továren. Obrovské rozšiřování průmyslu, výroby a exportu přineslo také obrovský počet pracovních míst v nových odvětvích. Drobní rolníci nacházeli jistotu obživy ve výrobní hale. Ti šikovní se z provozu dostali do kanceláře a z kanceláře zase vedla cesta do technologických firem. Školství a ekonomika se rozvíjely současně.

Uganda má však rychlejší vývoj školství, takže její struktura hospodářství nedokáže tak rychle reagovat na probíhající transformaci v oblasti vzdělávání. Většina obyvatel je stále nějakým způsobem spojena se zemědělstvím a velká část zemědělské produkce pochází z malých rodinných hospodářství. V jedné rodině tak dnes může vedle sebe existovat otec obdělávající několik políček, matka učitelka a dcera připravující se na studium medicíny.

Číst a psát umějí už tři čtvrtiny obyvatel. Ugandská vláda při oslavách Mezinárodního dne gramotnosti 2025 uváděla, že národní gramotnost vzrostla zhruba z 30 % na 76 % během čtyř desetiletí. Jen pro srovnání, v Demokratické republice Kongo je to asi 69 % a v České republice 99 %.

„Pracuj s nadšením a uspěješ,“ hlásá motto další základní školy v Kabale. Už jen z fotek se dá vypozorovat, že ugandské školy kladou důraz především na píli, disciplínu a dobré výsledky.

Ugandští rodiče vidí, že svět jejich dětí bude konkurenčnější než svět jejich vlastní generace. Tam, kde dříve stačila půda nebo stádo krav, se dnes stále častěji očekává středoškolské vysvědčení, znalost angličtiny a schopnost pohybovat se v prostředí mimo vlastní vesnici.

A tady se vracíme zpět k Lucy. Její život se odehrává ve světě internátních škol, angličtiny, učebnic biologie a představ o univerzitním studiu. Ještě generaci nebo dvě zpátky byly podobné ambice výjimečné. Školství tedy bezpochyby mění zemi, akorát ji nemění stejným tempem ve všech směrech. Ale právě v prostoru mezi školní lavicí a pracovním trhem se dnes rozhoduje o ekonomickém úspěchu země...