Někdy člověk skoro zapomene, že má domov

„Toto je Lucy a je to vynikající studentka, mohla bys s ní udělat rozhovor o vzdělání,“ představil mi vikář John sympatickou mladou holku, o půl hlavy vyšší než jsem byla já. Ráda jsem souhlasila. Každý zajímavý člověk, se kterým jsem mohla mluvit nebo dokonce strávit čas, byl pro mě nejen zdrojem informací, ale hlavně lidským obohacením.

S Lucy jsem měla domluvený rozhovor v poslední den před mým odjezdem. Přišla za mnou dopoledne do pastoračního centra, kde jsem byla ubytovaná. Předem jsem nevěděla, na co přesně se jí mám ptát. Hlavou mi sice běhalo pár témat, ale spíš jsem doufala, že to nějak vyplyne.

Přestože jsme se neznaly a dělilo nás skoro 30 let, celkem rychle jsme si k sobě našly cestu. Myslím, že jsme se obě cítily přátelsky a uvolněně. Lucy byla ochotná odpovídat na jakoukoliv otázku a já jsem se snažila porozumět tomu, co říká. Nakonec nevím, jestli se mi to podařilo, skoro si myslím, že ne.

S Lucy strávila celkem asi čtyři hodiny a rozdělila nás až chvíle, kdy už na mě v domě generálního vikáře čekal oběd. Ještě předtím jsme společně zašly do místního charitního obchůdku, který je vedle její školy. Sestřičky tam pro mě připravily velmi milé rozloučení.

Přeju si mít doma pevnou podlahu

Pak mě ještě šla doprovodit a chtěla mi nést tašku. Bránila jsem se, protože mi to bylo trapné, ale pochopila jsem, že ona to bere jako čest. Vnímala jsem to i jako výraz vzájemné sounáležitosti mezi námi, pokud jí to dovolím, a tak jsem svolila. (Později mi takto chtěla nést tašku i kuchařka z vikářského domu, když jsme se spolu šly po obědě projít.)  Bylo mi až líto se s Lucy loučit, takže jsme zůstaly v kontaktu. Jenže je 9 měsíců v roce nedostupná….

Bezprostředně po setkání s ní mi zůstaly dva vjemy. Její lpění vlasech a její sen o bydlení s podlahou. Přála by si mít hezké bydlení a tam mít pevnou podlahu. Vím určitě, že říkala, že jí vadí hliněná zem v domě. Chtěla by mít doma pěkné zařízení, pravděpodobně našeho evropského stylu a celkově bydlet na vyšší úrovni, než je u nich běžné. Stejně tak by si přála, kdyby jednou mohla studovat medicínu v zahraničí, v čemž jsem opět vycítila touhu posunout se dál a výš, než je její současná situace. Jinak jsem u ní za celou dobu žádné sny či povzdechy nezaznamenala.

V Kabale je kopec jménem Rushoroza a na něm se rozprostírá kabalská diecéze a všechny její církevní instituce, včetně škol, úřadů, charitních služeb, kněžských a řeholních domů. Je tam jen jeden obchod. Malinká prodejnička, kde pořídíte devocionálie stejně jako jídlo, drogerii, oblečení a papírenské zboží. V sousedství je škola, kam chodí Lucy, takže ji v obchodě znají. Hned vedle je také Radio Maria. Jména řeholnic v tomto obchodě si už bohužel nepamatuju, ale ta, vedle níž stojím, se ráda dotýkala mých vlasů. Já svoje vlasy považuju za velmi problematické, ale Afričanky mi je obdivovaly pro jejich jemnost a variabilitu úpravy. Až potom mi došlo, že jejich vlasy jsou úplným protikladem. Všichni je mají stejné. Husté, hrubé, kudrnaté, obtížně se jim upravují. I to je důvod, proč je součástí povinné školní docházky nejen uniforma, ale také vyholená hlava.

Až když jsem teď zpracovávala rozhovor pro tento web, uvědomila jsem si, kolik se toho dá najít za oponou mého setkání s Lucy.

Fakt ti to nevadí?

Lucy letos bude 18 let, právně bude plnoletá. Změní to v jejím životě něco?

Očekávala jsem typickou odpověď na téma dospělosti, samostatnosti nebo budoucnosti. Velký mejdan možná chystat nebude, ale co třeba řidičák? Možnost rozhodovat si o sobě? Nějaký první závan osobní svobody.... nic? Lucy o osmnáctých narozeninách mluvila téměř lhostejně. Většině jejích spolužáků už osmnáct je a nic zvláštního to podle ní neznamená. Pořád chodí do školy. Pořád mají stejné povinnosti. Pořád se připravují na zkoušky.

Ptala jsem se jí na její běžný školní den a na život v internátě. Na odloučení od rodiny. Na nedostatek soukromí. Na pět hodin spánku. Na pokoj sdílený s desítkami dalších dívek. Na matku, která žije několik minut od školy, a přesto se celé týdny nemohou potkat....

Když však Lucy začala popisovat (z mého evropského pohledu skoro vojenský) internátní režim, nedalo mi to a začala jsem jí přirozeně podsouvat vyjádření nesouhlasu. Nevadí ti to? Nejsi unavená, když tak málo spíš? To fakt vstáváte ve čtyři a končíte s učením v deset? Není ti smutno za rodinou? Nechce se ti někdy brečet?

Lucy však byla smířená a nic z podmínek, kterým je vystavená, nerozporovala. Netvrdila, že je všechno jednoduché a v pohodě, ale v jejích odpovědích nebylo nic dramatického, bouřlivého ani vzpurného.

Za to u sebe jsem pozorovala, že se nedokážu oprostit od svého evropského vidění světa a přestat si sama pro sebe hodnotit, co je a není objektivně normální.

Přinutíte se zůstat vzhůru

Pro Lucy je její situace normální. Takhle je to na všech internátních školách. Nemá kam utéct, všude by ji čekalo totéž. Ano, někdy je unavená, ale přemůže se, protože na konci drilu je úspěšné zvládnutí zkoušek. A o to jde. Lucy je inteligentní holka s vynikajícím prospěchem, ale ani to jí nezaručuje, že se dostane na univerzitu a bude moci pracovat jako chirurg. Uchazečů o taková místa je moc a ani dobré výsledky nic nezaručují. Ale ona je pilná a cílevědomá. Učí se i přes únavu. Prostě se rozhodne neusnout.

Taky až při zpracovávání rozhovoru jsem si všimla věty, která mi naživo utekla. Jen tak mimochodem poznamenala, že po několika týdnech na internátě člověk skoro zapomene, že má někde domov, a vzpomene si na to, až když se tam má po třech měsících zase na chvíli vrátit.

Mrzelo mě, že jsem to téma víc nerozvedla. Ale teď si říkám, že bych jí stejně možná zase jen podsouvala své vidění světa. Jsem formovaná jinou kulturou, vzděláním i historií. Automaticky předpokládám, že blízkost rodiny je zásadní hodnota a soukromí je nezbytná lidská potřeba. Já bych v tom její prostředí zešílela. Přijde mi nepředstavitelné tři měsíce nesmět svobodně vidět matku, která pracuje někde za rohem, a mít svůj soukromý život vměstnaný do prostoru o velikosti jednoho kufru, jedné postele a jedné hodiny denně. Jako šílené to ale hodnotí zhýčkaná Evropanka, zvyklá na jiné zacházení. Pro holku z Ugandy je běžný chod světa zase tohle...

Vede mě to k otázce: Kdo má legitimní právo posuzovat, co je objektivně dobré a špatné, když to ta dotčená společnost takto chce...? Změna může přijít až ve chvíli prozření, že existuje přístup s blahodárnějším vlivem na kvalitu života této společnosti.

Přesto… než jsme se rozloučily, bavily jsme se ještě o jejích vlasech. Školní pravidlo předepisující vyholenou hlavu bylo asi jediné, kde jsem měla pocit, že by ho hned zrušila, kdyby mohla. Má ráda svoje vlasy a chce si je nechat narůst. Představují její identitu a možná je to zatím jediná chvíle, kdy může být sama sebou…