Nevzali mě do letadla, potkala jsem Johna...a vzniklo z toho Missio zblízka
S keňským knězem Johnem jsem se poprvé potkala v jídelně misijního ubytovacího centra v Kampale, když jsme tam s jiným Johnem, tentokrát generálním vikářem z Kabale, zašli v neděli na oběd. Podle původního předpokladu jsem tou dobou měla být v letadle někde nad Tureckem a mířit domů. Okolnosti či osud tomu však chtěly jinak…
Strávila jsem v Ugandě víc než tři týdny a odlet byl zařízený na neděli brzo ráno. Se svým hostitelem Johnem Vianneyem a biskupským řidičem Felixem jsme se před čtvrtou dostavili na letiště v Entebbe. Tam mě hned po vystoupení z auta zaskočilo, že je potřeba projít bezpečnostním rámem a kontrolou zavazadel už na samém začátku letištní haly. Odbavení následuje až pak. Obtěžkána všemi svými zavazadly jsem se tedy celkem záhy musela se svými průvodci rozloučit.
Jeden kufr velký, druhý kufr střední, příruční zavazadlo, kapsička s pasem a letenkou, hodinky, boty, šátek, svetr... všechno během pár desítek vteřin vyložit na pás, pak to zase rychle všechno pobrat a dát halabala na sebe, abych neblokovala provoz a mohla se sama bez pomoci ocitnout v útrobách neznámého letiště…
Štěstí v krabičce od problému
Vystála jsem frontu u přepážky svého letu do Istanbulu. Paní něco dlouze kontrolovala a pak mi řekla, ať si z pásu kufry vezmu a posadím se. Na to, že mi má za hodinu letět letadlo, a já potřebuju absolvovat ještě další letištní procedury, mi nepřišlo jako dobrý nápad jen tak zbůhdarma někde sedět...leč... Bylo nás asi deset, co jsme neprošli odbavením. Akorát že nikdo z nás nevěděl, co se děje a proč musíme čekat. Záhy se ukázalo, že na pracovníka letecké společnosti, aby nám oznámil, že pro nás už není v letadle místo a musíme odcestovat až další den. Přebookují nám letenku, nabídnou hotel na přespání a slíbili finanční náhradu. Jiné řešení není. Jestli tu kompenzaci opravdu pošlou, nevím, ani po čtyřech měsících jsem ji zatím neobdržela.
Taková situace se mi stala poprvé, ale zároveň mě zas tak nepřekvapila. Znala jsem to z vyprávění. Aerolinky obvykle prodají víc letenek, než kolik mají míst v letadle. Ve výsledku se jim vyplatí spíš kompenzovat přeplněný let než mít volnou kapacitu kvůli nevyužitým letenkám.
Dokázala jsem to vzít celkem věcně i vděčně. Přestože jsem ještě nevěděla, jaké požehnání se v tom pro mě skrývá, měla jsem od samého počátku tušení, že celé toto dění je pro mě z nějakého důvodu dobré. Vnitřní hlas mi říkal, ať jsem v klidu, že tohle bude moje štěstí.
Zavolala jsem vikáři Johnovi, abych se ho zeptala, zda se pro mě mohou vrátit nebo zda mám přijmout ubytování v hotelu. Přestože už byli někde v polovině cesty zpět do misijního centra, okamžitě se pro mě otočili. Bylo řízením osudu, že se z Kampaly zpátky domů, do 400 km vzdáleného Kabale, vraceli až v pondělí. Stejně tak po celou neděli zůstal k dispozici i můj krásný pokoj.
Nečekané opětovné shledání bylo milé, tím spíš, když neplánovaný návrat ničemu nevadil a nic nekomplikoval. Naopak nám dopřál jeden den navíc strávený v dobrém rozmaru.
John si později během dne telefonoval se svým biskupem a zmínil mu, co se stalo. Pak mi prozradil, že biskup Callist ho pochválil, že mě nenechali na hotelu. A že určitě je nějaký vyšší důvod, proč ta situace vznikla...
Taky jsme si se smíchem přiznali, že ranní mši vedenou zambijským knězem, jsme tak trochu proklimbali. Já jsem si toho všimla hned, protože jsem seděla naproti něj a bojovala se stejnou únavou jako on.
Misijní ubytovací centrum Lourdel House funguje jako přestupní stanice pro různé kněze a misionáře na jejich cestách. V místní kapli se proto dají zažít mnohojazyčné bohoslužby. Hned po té naší „africké“ následovala indická a později také mše francouzská.
Na jídlo jsme chodili do společenské místnosti, kde se bylo možné potkat se všemi ostatními ubytovanými. Takto jsme narazili také na veselého a spontánního Johna z Keni, který akorát mířil na svou misii do sousedního Konga. Prohodili jsme spolu pár slov, ale až u večeře jsme seděli u jednoho stolu a mohli si víc povídat a taky se dost nasmát.
Nakonec jsem s misionářem Johnem v družném rozhovoru strávila celý večer až do jedné hodiny ráno, kdy jsem musela odjet. Nejdřív nás v jídelně uvěznil prudký déšť, a jelikož jsem měla z předchozího dne kufry zabezpečené folií za ukrutných 60 tisíc ugandských šilinků, nechtěla jsem riskovat zmoknutí, když bych se pak neměla do čeho převléct. A nakonec jsme se zapovídali tak, že už jsem si pak jen ve spěchu vyzvedla věci z pokoje a zamířila k autu, kde už čekal řidič Felix, aby mě za doprovodu Johna-vikáře stejně jako den před tím odvezli na letiště. Nový odlet byl už ve čtyři ráno. Musela jsem sice celé bezpečnostní martyrium absolvovat znovu a v mnohonásobně větším provozu, ale tentokrát jsem už opravdu odletěla domů.
V Istanbulu mě ještě čekalo něco adrenalinu, to když mi nechali na přestup jen dvě hodiny. Reálně představovaly pouhých 40 minut. Všechny povinné bezpečnostní kontroly obrovského mezinárodního letiště, včetně velké vzdálenosti, kterou jsem musela ujít ke své odletové bráně do Prahy, jsem nakonec zdolala za 38 minut.
S keňským knězem jsme si vyměnili kontakty. Vyprávěl mi poutavě o svých zkušenostech, stejně jako o situaci a historii Rwandy, kde studoval a působil. A taky zmínil, že ho teď čeká zakládání úplně nové farnosti.
Zajímalo mě, co to v praxi znamená, a jak se mu bude dařit. Dělám sice v papežských misiích deset let, ale nikdy jsem neměla příležitost skutečnou misijní práci vidět, a už vůbec ne dlouhodobě sledovat v reálném čase, v demokratickém Kongu k tomu...
Mít možnost nahlédnout misionáři pod ruce, pozorovat jeho každodennost a vlastně to celé misijní tajemství opravdu pochopit do hloubky... není tohle nakonec ten pravý důvod, proč jsem se musela zásahem vyšší moci v Kampale zdržet o den déle?
Odlétala jsem nadšená, radostná a obohacená. V Ugandě jsem strávila 25 velmi šťastných dnů. Telefon mám plný fotek, videí, rozhovorů a kontaktů. Na krátkou dobu jsem se stala součástí života kultivovaného kněžského semináře, diecézního města i chudé vesnice. Mluvila jsem s desítkami lidí. Všichni mě vřele přijímali a mnozí z nich mě nechali nahlédnout do svého světa, někteří i do svého nitra. S některými jsme k sobě přilnuli a zůstali ve spojení. K některým jsem se přichomýtla zrovna ve chvíli, kdy jim drobná laskavost ode mě přinesla velkou úlevu. Někdy stačí opravdu málo. Ani si nemusíme všimnout, že jsme projevili milosrdenství, a tím proměnili něčí život...
Přivezla jsem si spoustu zážitků i materiálu, mnohem víc, než jsem si myslela, že využiju. Jenže některé věci potřebují čas. Člověk je nejdřív prožije, pak vstřebává a až posléze dokáže nějak smysluplně nabídnout ostatním.
Když mi John z Konga začal posílat slíbené informace a fotky, čímž také prokázal, že drží slovo, někde vzadu v hlavě už se pozvolna klubala myšlenka nabídnout lidem pohled do zákulisí světa misií. Příležitost podívat se na missio fakt zblízka.
Vytvořit prostor, kde abstraktní pojem misie dostane podobu konkrétních lidí na konkrétních místech, kteří dělají svou práci a žijí svůj každodenní život...
