John v Kongu: 1# Proč já a proč sem...?

Když jsem v létě 2025 dostal pověření založit novou farnost Krista Krále v obci Ingbokolo v diecézi Mahagi-Nioka v Demokratické republice Kongo, nečekal jsem to. Měl jsem za sebou už dvanáct let v Kongu a také čerstvě dokončené magisterské studium projektového managementu, takže jsem si myslel, že mě pošlou někam jinam...

Než jsem tohle náročné jmenování přijal, zeptal jsem se svého představeného, proč si vybrali zrovna mě. Na to mi odpověděl, že mám ze všech kandidátů nejlíp sbalený „misijní kufr“ pro tento úkol. Co tím myslel, samozřejmě nebyly kufry a tašky, které jsem si později naložil do auta, ale moje zkušenosti nasbírané během let misijní kněžské služby.

Navíc to byl místní biskup, který naši kongregaci Misionáři Afriky přímo požádal, abychom jejich novou farnost převzali. Nešlo to odmítnout, protože se jednalo o projev důvěry v naši práci a taky jsem vázán slibem poslušnosti. Nezbylo mi, než tuto výzvu přijmout.

6 let ve velkoměstě, 6 let na vesnici

Šest let jsem působil v hlavním městě Konžské demokratické republiky. V Kinshase v té době žilo kolem 12 milionů obyvatel. Učil jsem se tam pracovat s lidmi, vést projekty a nést odpovědnost za věci, které slouží velkému společenství. Jedním z nich byl vodní projekt, který zásoboval široké okolí. Právě tam jsem se také učil spolupracovat s úřady, řídit zaměstnance a hledat podporu pro aktivity, které lidem zlepšují životní podmínky.

Pak mě ale na dalších šest let poslali do úplně opačné situace. Ve venkovské farnosti Mingana v provincii Maniema nebyla elektřina, vodovod ani internet. Silnice se po deštích často měnily v těžko sjízdné cesty. Kromě pastorace jsme budovali zdravotnická zařízení, školy a další zázemí, které jsou pro každodenní život potřeba. Tam jsem se taky rychle naučil vystačit s tím, co bylo právě po ruce.

Teď jsem strávil tři roky ve rwandském Kigali, kde jsem studoval projektové řízení. Sice jsem přesně nevěděl, kde tyto své znalosti jednou využiju, ale nějaké Ingbokolo se v mých plánech neobjevovalo. Na konci února roku 2026 však moje cesta zamířila právě tam – na severovýchod Demokratické republiky Kongo nedaleko hranic s Ugandou a Jižním Súdánem.

I když to na první pohled nevypadá jako místo, kam se člověk hrne celý nedočkavý, ve skutečnosti mám štěstí. Tato oblast je totiž v porovnání s jinými částmi země klidná a relativně bezpečná. Taky sem díky tomu přicházejí lidé z okolních regionů i uprchlíci ze sousedního Súdánu a Ugandy. Počet věřících tu každým rokem narůstá a to byl ostatně důvod, proč diecéze Mahagi–Nioka požádala Misionáře Afriky, aby si vzali na starost péči o novou farnost...