Slovo kněze: Všichni jsme misionáři ve svém vlastním prostředí a odtud jsme voláni vycházet vstříc celému světu...
Homilie pro 29. neděli v mezidobí (100. Misijní neděli)
Připravená ugandským rektorem bohosloveckého semináře St. Paul’s National Seminary v Kinyamasice P. Vincentem Muhindo.
Čtení:
Iz 45,14-6
1Te 1,1-5b
Mt 22,15-21
Misijní rozměr katolické církve vyjadřuje její základní poslání hlásat evangelium Ježíše Krista všem lidem. Misie patří k samotné podstatě a identitě církve. Jak říká Druhý vatikánský koncil: „Církev putující na zemi je svou podstatou misijní“ (Ad gentes, 2).
Samotné slovo misie pochází z latinského mittere – posílat. Obecně může označovat vyslání lidí za hospodářským, kulturním nebo politickým účelem. V církevním prostředí však znamená poslání šířit Kristovo evangelium mezi všemi národy. Každé vyslání předpokládá toho, kdo posílá, i toho, kdo je poslán. Odesílatelem je Bůh, který vysílá lidi – církev – aby hlásali radostnou zvěst o spáse. Vyslání zároveň znamená, že existuje poselství, které má být předáno. Bůh je vlastníkem tohoto poselství a vyslaný člověk je jeho prostředníkem.
Prvním a největším posílajícím je sám Bůh. Své poslání zahajuje už při stvoření, když Adamovi a Evě přikazuje: „Ploďte a množte se a naplňte zemi; podmaňte si ji“ (Gn 1,28). Podmanit si zemi neznamená ji ničit, ale uspořádat ji tak, aby sloužila člověku. Posláním církve je proto přispívat k tomu, aby se svět stal místem, kde mohou lidé důstojně žít v naději na život věčný. Adam a Eva jsou vysláni do celého světa a stávají se tak prvními lidskými misionáři, kteří dostávají od Boha základní směrnice.
Ve Starém zákoně Bůh vysílá Abraháma, Mojžíše i proroky, aby hlásali jeho vůli a připravovali cestu příchodu Krista. V Novém zákoně posílá svého Syna Ježíše Krista pro spásu světa (Jan 3,16). Ježíš pak vysílá apoštoly: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21). Před svým nanebevstoupením zároveň slibuje seslání Ducha Svatého, který přichází o Letnicích. Právě tehdy začíná život církve a mnozí považují Letnice za zrod misijní církve. Apoštolové vycházejí do světa a začínají hlásat evangelium všem národům.
Velké poslání, které Kristus svěřil apoštolům – „Jděte ke všem národům, získávejte mi učedníky, křtěte je… a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19–20) – je totožné s posláním církve i dnes. Duch Svatý dává církvi sílu pokračovat v Kristově poslání (Sk 1,8).
Církev, která vychází z apoštolské posloupnosti, díky tomuto poslání rozšířila své působení do celého světa. V 19. století vyrazily z Evropy do Afriky velké vlny misionářů, aby hlásaly evangelium. Tehdy misie většinou znamenala skutečný odchod z jedné země do druhé. Do Ugandy dorazili první katoličtí misionáři 17. února 1879. Dnes už však misie nutně neznamená fyzicky opustit svůj domov.
Existuje mnoho způsobů, jak být misionářem.
Jedním z nich je modlitba. Můžeme zůstat ve svém prostředí a věnovat čas hluboké modlitbě za Kristovo misijní dílo. To je zvlášť důležité pro starší lidi a pro ty, kdo se nemohou snadno pohybovat. Duchovní podpora misií je nesmírně významná. Také Ježíš své poslání neustále provázel modlitbou (Mk 1,35; Mk 6,46; Lk 5,16; Mt 14,23). I dnes proto misie potřebují modlící se jednotlivce, rodiny i společenství.
Misie lze podporovat také prostřednictvím médií. Současný svět nabízí široké možnosti elektronické komunikace. Je to nástroj, který může pomáhat šířit dobro a činí svět lepším místem pro život. Také sociální sítě mohou být prostředkem evangelizace. Příkladem je blahoslavený Carlo Acutis, který využíval moderní technologie k šíření víry.
Misionářem se můžeme stát i tím, že budeme ve svém okolí žít příkladným životem. Člověk, který ve svém společenství uskutečňuje evangelní hodnoty, se stává světlem, nadějí a oporou pro druhé. Misie se neuskutečňuje pouze slovy, ale také konkrétními skutky lásky, spravedlnosti, pokoje, vzdělávání, zdravotní péče a služby chudým a lidem na okraji společnosti.
Další možností je materiální a finanční podpora misijního díla církve. Může jít o pomoc při stavbě kostelů v zemích, kde počet věřících rychle roste, jako je tomu například v Ugandě. Velkou pomocí je také podpora formace budoucích kněží financováním seminaristů. Uganda i mnoho dalších afrických zemí dnes prožívají velký nárůst počtu seminaristů, zatímco prostředků na jejich formaci není dostatek. I malý příspěvek prostřednictvím organizací, jako jsou Papežská misijní díla v České republice, může být požehnaným způsobem, jak se aktivně podílet na Kristově misii.
Misijní neděle nám všechny tyto skutečnosti připomíná. Je to den, kdy si uvědomujeme, že díky křtu a biřmování jsme všichni misionáři. Připomíná nám povinnost svědčit o zmrtvýchvstalém Kristu a podporovat jeho misijní dílo svým životním stylem, modlitbou i hmotnými dary.
Poslání církve ovšem neznamená stáhnout se ze světa. Máme dávat Bohu, co patří Bohu, a světu, co patří světu. Protože však svět stvořil Bůh, musí být i naše jednání ve světě v souladu s jeho vůlí. Dobrý misionář plní své povinnosti vůči společnosti: podporuje spravedlnost, dodržuje zákony, respektuje hodnoty společnosti a platí daně, jak čteme v Matoušově evangeliu (22,15–21). Současně se však aktivně podílí na životě církve.
Misijní rozměr katolické církve je vyjádřením její nejhlubší identity. Každý křesťan je skrze křest povolán podílet se na Kristově poslání – hlásáním evangelia slovem, životem ze svátostí, svědectvím i službou druhým. Konečným cílem misie je, aby všichni lidé poznali Krista, zakusili Boží spásnou lásku a stali se součástí Božího lidu.
Všichni jsme misionáři ve svém vlastním prostředí. Odtud jsme voláni vycházet vstříc celému světu a sloužit lidem kolem sebe.
Bůh vám všem žehnej.
